Přístup členů Lesní akademie Toma Bombadila k dětem na letních táborech

  

            Na úchvatném propagačním letáku a webových stránkách L.A. Toma Bombadila je jeden z táborů – Bradavice III. – škola mágů -  popsán jako „nenáročný, pro začínající dobrodruhy, …Pohodlné ubytování v nadstandardním chatovém táboře s chatami vybavenými postelemi a peřinami…strava téměř hotelového typu z talířů v pevné budově. V ceně je dále pedagogický doprovod, sportovní vybavení a zaklínací knihy!“

            Tohoto tábora jsme se zúčastnili jako skupina nových vedoucích – a jaká byla realita?

 

-         Nenáročný tábor se proměnil ve vojenské cvičení, kde musely děti běhat například 100 minut v největším horku, na slunci. Extrémní námaha v horkých dnech se střídala s „nicneděláním“ ve dnech chladných a deštivých. Vyčerpání z vedra a námahy a posedávání v prochladlých chatkách a v mokru se samozřejmě podepsalo na zdraví většiny dětí.

-         Hlavním cílem tábora, který byl hlavním vedoucím – Mgr. Lustigem – vtloukán od prvního dne jeho podřízeným do hlavy, bylo co nejvíce utahat děti, aby nezlobily a nezmrzačily se. K tomu měly sloužit náročné ranní rozcvičky, trestné běhání po tábořišti a hlavně táborové hry, jako je „šedesátiminutovka“, při které celý tábor běhal hodinu na odpoledním slunci stále dokola po tábořišti. Dalším sportovním skvostem byla tzv. stominutovka, která probíhala ve stejném vedru a pro změnu se běhalo a skákalo 100 minut.

-         Další specialitou táboru L.A. byla totální neorganizovanost, děti neměly večerku a řádily do noci, takže nebylo divu, že pak nezvládaly ranní rozcvičky a psaly domů „smsky“, že je týráme.

-         Nenáročnost a nadstandardnost táboru se projevila také tím, že během jednoho týdne onemocněla a zvracela více než polovina dětí. Některé trpěly ještě několik dní doma.

-         Pohodlné ubytování, které mělo být také neobvykle kvalitní, se nakonec ukázalo jako naprosto obyčejné až nevhodné. Některé chatky byly značně poškozené, zatékalo do nich a nešlo zavřít dveře. Slibované postele s peřinami byly rovněž „kouzelné“. Lůžka byla nekvalitní a mnohá z nich postrádala prkna, takže se pod dětmi propadaly matrace k zemi a spánek na nich v pokřivených polohách byl nezdravý. Peřiny samozřejmě neexistovaly. Místo nich každý dostal starý, špinavý, dekový spacák a do něj jakousi prostěradlovou vložku, do které se většina dětí neuměla nasoukat. Noci v tábořišti u řeky, kde se rapidně střídaly teploty, byly velmi chladné a spacáky vůbec nepostačily k zahřátí, takže jsme v chatkách doslova mrzli a mokré oblečení neusychalo.

-         Stravování bylo opravdu téměř hotelového typu. Obstarával je totiž majitel táboru a ne Lesní akademie. Jídlo bylo chutné a bylo ho vždy dostatek, zato slibovaná „pevná budova“, o které jsme se mohli dočíst na letáku, rovněž neexistovala. Jedlo se pod venkovním přístřeškem kuchyně, což bylo v chladných a deštivých dnech značně nepříjemné.

-         Slibované sportovní vybavení sice k dispozici bylo, ale zaklínací knihy nikdo z nás nespatřil. Nejúžasnější na celém týdenním pobytu byl ale pedagogický doprovod. Stálí vedoucí a členové L.A. totiž uznávají moderní metody jakési netradiční pedagogiky a považují za normální a výchovné, když při neúspěchu řvou na děti ty debile, bando tupců, blbečkové atd. Při pravidelné hře volejbalu, které se vedoucí věnují v poledním klidu a děti rády a ve velkém počtu přihlížejí, se táborem každou chvíli nese Lustigovo „do prdele!!“ Členové L.A. se několikrát zapojili i do táborových soutěží a v zápalu hry způsobili několik lehkých zranění dětem nepřátelských družstev. Za umístění na druhé pozici v soutěži bylo jedno z družstev pravidelně „odměňováno“ dlouhým trestným během  okolo chatek.  Vedoucí před dětmi pravidelně kouřili, hlavní vedoucí – pan Lustig – dokonce močil přede všemi do trávy okolo chatek, i když na začátku pobytu všechny děti upozorňoval, že mají používat WC. Své svěřence tituloval zajímavými nadávkami. Jednu holčičku před celým táborem nazval „pizdou“, jindy zas zaznělo: „Ty seš ale debil.“

-         Další nepochopitelnou věcí je cena celého úžasného pobytu. Týdenní výlet hrůzy stojí každé dítko 4 400,- Kč, za to se mu dostane sedm dní vězení v táboru, jediný pohyb mimo tábořiště byla cesta asi 300m k řece, kde se občas dá koupat, a asi stejně dlouhý pochod nočním lesem, nazvaný „bojovou hrou“. Celý pobyt tak ztrácí smysl, když ho děti stráví na trávníku mezi chatkami a nevidí z okolní přírody nic než pár metrů lesa. Válet se na trávě mohou děti i doma  a nemusejí za to platit tak velké peníze.

-         K tomu všemu je na letáku napsáno doporučené kapesné 1000,- Kč. K čemu? Aby si na dětech L.A. mohla ještě více přivydělat. Jednou z táborových her bylo létání s modelem letadla. Ten některé děti vyhrály v předešlé soutěži, ale většina jej neměla a aby se mohla hry zúčastnit, musela si model zakoupit. Menší letadlo stálo 200,- a větší 350,- Kč a samozřejmě bylo nejlepší mít v družstvu letadel hned několik, proto děti horlivě utrácely peníze za letadla, která do dvou dnů zničily. Dalším lákadlem bylo CD s fotkami z táboru a CD s písničkami Mgr.Lustiga, propagující jeho teorie, které stálo 150,- Kč. Zbytek peněz utratily děti za hromady sladkostí, ze kterých jim pak bylo špatně.

-         Pokud se některému dítku na táboře nelíbí a píše domů smutné sms zprávy, rodiče nemají prakticky žádnou šanci promluvit si s vedoucími. V místě táboru je špatný signál, proto je kontaktní telefon, který je uveden na internetu, stále vypnutý a vyděšená rodina prožije několik dní nervozity a strachu. Dětem je neustále opakováno, že nesmí být maminčini mazánci, že se na rodiče nesmí spoléhat a ti, kteří to nezvládají a je jim smutno, jsou následně ponižováni.

-         Mimo všechny tyto nepříjemnosti je dětem formou her nenápadně vštěpována prapodivná filozofie Mgr.Lustiga o démonech, kteří nás ovládají, o tom, jak se odpoutat od rodičů a přemoct strach a hlavní ze všeho je podle něj „umět balit holky, pařit a neprudit“ a některé vyspělejší dívky pak dostanou např. přezdívku „prsatá Gábina“ atd. Děti se pak brzy naučí nevhodné poznámky a velmi si  v nich libují. Zkrátka, táborové heslo mluví za všechno: „Ať žije zběsilost!“